Příběh vítězné Kataríny Hranaiové: Když cesta je cíl

Katarína Hranaiová z Plzně letos vyhrála ženskou výkonnostní kategorii Do práce na kole, navíc v novém republikovém rekordu. Přestože smyslem akce je především podporovat změnu životního stylu a dopravních návyků a ne „honění kilometrů“, tak mohou být Katarínina slova velkou inspirací a motivací. Bývalá závodní cyklistka totiž nemyslí jen na své výkony, ale ke kolu a bezmotorové dopravě vůbec přilákala i spoustu kolegů z plzeňské IT firmy. Přečtěte si její příběh. 

V lednu jsem v rámci své práce v IT firmě plánovala sportovní akce pro zaměstnance, mezi nimi i účast v ekologickém projektu – květnové kampani Do práce na kole. Téhle výzvy jsme se účastnili už loni ve 30 lidech. Letos jsem se už při plánování rozhodla dělat méně akcí co do počtu a posunout je kvalitativně o úroveň výš. Konkrétně u téhle akce mi problesklo hlavou, že by to mohl být letošní „Number 1 event“, o kterém se bude chvíli mluvit uvnitř firmy i navenek. Mohla bych zkusit zvednout počet účastníků a navíc třeba sama uspět ve výkonnostní kategorii. Nápad týkající se ambic na umístění ve výkonnostní soutěži jednotlivců jsem ale nakonec nechala odplout s tím, že by to bylo o výkonu a že už přece nepotřebuju nikomu nic dokazovat.

JENŽE! 

On se mi jaksi vracel po proudu opakovaně zpátky neřád jeden a nenechal mě klidnou. Nějakou chvíli (asi dva týdny) mi trvalo, než jsem si přiznala, že se při té představě neskutečně culím a že mě baví ji rozvíjet. No a zkuste nedělat něco, v čem je nadšení, chuť a radost, i když zrovna nevíte odkud a proč se bere, ale prostě tam je. A to mi jako signál hodný následování stačí.

A tak jsem začala s přípravou (kterou nadále provázelo časté culení, občas mě to až zaráželo, fakt). Mrkla jsem na výkon loňské vítězky. Jako cíl jsem si stanovila 1. místo v ženské kategorii v Plzni i celorepublikově. Spočítala jsem, kolik to znamená ujet denně km na cestě do + z práce, něco málo k tomu přihodila a vyšlo mi, že bych měla ujet celkem 110 km denně, resp. ve všech květnových pracovních dnech (tzn. třeba 60 km do práce, 50 z práce). Podle toho jsem sestavila 3měsíční tréninkový plán na únor až duben a pustila se do toho.

No a teď to přijde :) 

Kdo mě zná, očekává nutně řádky obsahující text o tom, jak jsem natrénovala mnohem víc, než bylo v plánu, a díky tomu překonala všechny rekordy. Jsem přece dříč. Ve skutečnosti je to o něco zajímavější. Ambiciózní tréninkový plán jsem splnila tak na 80 %.  Pro mě nevídaná věc, nesplnit plán aspoň na 120 % a nebýt z toho frustrovaná.

No, následovala jsem pocity. Od začátku jsem měla jasno v tom, čeho i proč chci dosáhnout. Zároveň jsem to ale neměla potřebu hrotit za každou cenu a taky mě bavilo pověnovat se vedle samotného tréninku i vychytání jídelníčku, nastudování tras vhodných pro můj účel, vyzkoušení si režimu dne, v jakém bude potřeba fungovat při dvou etapách za den a taky si pohrát s představivostí o průběhu i výsledku akce ve formě vizualizace. Bavila mě komplexní příprava, brala jsem to jako projekt, ve kterém chci zkusit využít nabyté zkušenosti ze sportovní kariéry v kombinaci s tím, co jsem se naučila při práci s vlastními emocemi a myšlenkami. 

Foto: archiv Kataríny Hranaiové

Nemá cenu to dál natahovat, výsledkem výše uvedené kombinace (příprava + hlava) byla světelná jízda, která mi umožnila najet za květen místo cílených 2 300 km i pro mě samotnou překvapivých 3 517,2 km, což je o „trošku“ víc než plánovaných 110 na den…

Pro srovnání a představu o tom, proč je ten výkon vlastně překvapením i pro mě samotnou: Když jsem závodila, najela jsem v průběhu roku nejvíc kilometrů v měsíci, ve kterém bylo objemové soustředění. Když se hodně podařilo, bylo to 2 500 km (ubytování v hotelu s polopenzí, masér a mechanik k dispozici, náplň dne: trénink, jídlo, regenerace, spánek). No teď jsem k ujetým 3,5 tisícům ještě pracovala, připravovala si jídlo, servisovala kolo.

Tahle povedená realita prostě nedá zamyslet se nad tím, čím to je, co konkrétně umožnilo takové posunutí hranic? Jak to, že se mi najednou daří nejen splnit si svoje cíle, ale překonat je a posouvat svoje limity? Proč to dřív nešlo a teď to jde?

Proto to celé tak obsáhle píšu, ne pro obdiv nad výkonem. Ten nepotřebuju, mám z výkonu radost a ráda se o ni podělím. Obdiv potěší, to asi jo, ale není důvodem, proč to dělám ani proč to sdílím. Chci se podělit o svá uvědomění. Tady jsou:

1) Trénink je fajn aneb je dobrý se mu trochu pověnovat. 
Je to vyjádření ve hmotě, že to se svým cílem myslím vážně. Opakováním dané činnosti trénuju soustředění se na cíl. Čím víc a líp se na něj soustředím, tím líp to k němu směruje (opakováním dané činnosti rostou svaly, které k tomu budou potřeba, do cesty chodí odpovídající překážky/výzvy, které připraví na to, na co mysl nenapadne se připravit, opakované zvládnutí tréninkové jednotky vede ke zvýšení sebevědomí a pocitu připravenosti).

2) Jídlo je fajn aneb je dobré vědět, na co se dobře jezdí a co se dobře tráví a příliš nezatíží trávící trakt, když je potřeba se dobře vyspat.

1) + 2) jsou fajn a bez nich to nejde. Tvoří dohromady tak 20 % úspěchu a to je slušný podíl.

3) To, co umožní (nebo neumožní) posun hranic, je ale vážně HLAVA. 
Dávám ji 80 % podíl na tom, jak bude vypadat výsledek, když jde do tuhýho, když je to naostro, když o něco jde.

Když jsem závodila, trénovala jsem minimálně 120 % plánu, abych se dostala mezi profíky (a stejně si pak mezi nimi nikdy nepřipadala dost dobrá).
Když jsem závodila, měla jsem na tu dobu i z mého současného úhlu pohledu slušně vychytaný jídelníček (bylo to ale trochu ve stresu a nikdy mi nepřipadal dost dobrý).

Kdežto:
Když jsem se teď připravovala a jezdila od února do dubna, bylo to s pocitem, že dělám všechno nejlíp, jak zrovna umím. Bylo to s jasnou vidinou cíle a zároveň připuštěním možnosti selhání. Což se mnou mimochodem ani moc emočně nehýbalo, protože jsem to brala jako hru. Uměla jsem si představit, že se mi podaří uspět stejně dobře, jako že se mi to nepodaří. 

Byla v tom od začátku přípravy radost s takovým hravým dumáním, co by šlo ještě poladit a vychytat, abych se co nejlíp vyspala, aby mi jídlo nejen dodalo energii, ale i chutnalo, abych zvládala v práci udělat to podstatné bez přesčasu, aby mě bavily trasy a obsahovaly co nejmíň frekventovaných úseků, aby bylo kolo po technické stránce v co nejlepším stavu a bylo toho daleko víc, co v průběhu přípravy vyvstávalo a dalo se ladit a zlepšovat. Proto zřejmě splněno jen 80 % plánu tréninku. Protože mě bavilo řešit i jiné věci.
A co se teda lišilo zásadním způsobem v mojí přípravě teď od přípravy v závodní kariéře v minulosti? MŮJ VNITŘNÍ DIALOG
Přes všechny překážky resp. výzvy, na které jsem v přípravě narážela, převažoval někde uvnitř klidný vyrovnaný pevný velmi příjemný pocit a hlas, že to zvládnu. A v tom duchu probíhaly i moje vnitřní dialogy. Byly tak povzbudivé, hravé, motivační, někdy legrační, někdy naštvané, jen výjimečné a krátce nejisté nebo dokonce zoufalé.

Týmy firmy Eurosoftware z Plzně

Když přisel den D neboli zkouška v podobě 2. května, tzn. prvního dne naostro, klidné tiché vnitřní přesvědčení, že na to mám a že to dám, bylo tak silné, že jezdit 110 km denně pro mě přestalo být zajímavé. A tak jsem ujela první den 70 km do práce a 100 z práce. Druhý den jsem to zopakovala. S vidinou víkendového dvoudenního odpočinku.

Říkala jsem si: Fajn, když se cítím tak dobře, tak najedu ze začátku víc, což mi dá rezervu a možnost později si ubrat, kdyby přišly slabší chvíle. Jenže tohle posouvaní vlastních hranic mě tak bavilo, že jsem 170 udržela i následující týden, který byl rozpůlený středečním svátečním odpočinkovým dnem.

No a pak to teprve přišlo: nejtěžší část: Čekaly mě tři týdny obsahující 5 dní v kuse. 170 km 5 dní po sobě je neudržitelné, říkala jsem si, budu muset ubrat na udržitelnou míru, abych zvládla pět dní jezdit dvě etapy denně. A co jsem udělala v pondělí? Přesný opak. Mně to prostě nedalo, řekla jsem si: Co se asi stane, když si místo logického uber, přidám?
Ujela jsem 80+100. V úterý jsem to zopakovala. Středu jsem si dala volnější a jela „jen“ 70 + 60.

Pohybovala jsem se na hranici svých fyzických sil. Znala jsem svůj limit z uplynulého týdne (170) a zkusila ho posunout. Smála jsem se při slovní hříčce „Hranaiová jezdí hranu“ nebo „Hranaiová se pohybuje na hranici možností“. Bylo to o intenzivní komunikaci s tělem a vnímaní a respektovaní jeho limitu. Bylo to o citlivém vyhodnocování, kdy motivace „Pojeď, ještě kousek, 10 km, to dáš“ ještě zabere a tělo poslechne a umožní to a kdy už je potřeba poslechnout tělo a jeho signály a dopřát mu odpočinek. Ta hranice je dost tenká. Věděla jsem, že když to přeženu, onemocním a najedu ve výsledku míň, než kdybych bývala jezdila bezpečných vyzkoušených 110 denně. Mně to ale za ten risk stálo. Dostala jsem se do stavu (když jsem ujela v předposledním květnovém týdnu za 5 dní 880 km), že jsem na sebe zírala do zrcadla a nezbylo než říct: „Ty jsi hustá“. Překonání sebe sama prostě stojí za to. A že to mám skrze výkon? Je to tak. Je to moje cesta. Jestli v tom bylo i ego? Určitě. V jisté míře. Pomáhalo mi. Hlavně v těžkých chvílích. I ono umí být zábavné a prospěšné.

Aby mi to do ega nesklouzlo ve větší míře, než bych chtěla, jezdila jsem pod přezdívkou Vanes. Při sledováni průběžných výsledků Vanes nikomu nic neřekne, a tak vynikl víc název firmy a město uvedené vedle přezdívky. Zároveň jsem se tím vyvarovala zpráv na sociálních sítích ať už od známých nebo cizích, které by mě mohly rozptylovat od plného soustředění. Že jedu na výkon vědělo vlastně jen par blízkých a rodinka. Připravila jsem je na to, že pokud to půjde dobře, budu v květnu nepoužitelná, co se sociálních vazeb týče. Postupně se to dozvídali lidi ve firmě s tím, jak přibývaly kilometry v průběžných výsledcích.

Ke zvládnutelnému průběhu a úspěšnému výsledku květnového projektu přispěly velkou měrou zdánlivé maličkosti jako: 

– Domácí kostivalová tinktura (na ruce, aby to zvládly) osobně přivezena tátou dva dny po tom, co mi na můj záměr řekl „Ty jsi blázen, zničíš si klouby.“ :-) Mazala jsem zápěstí a lokty každý večer před spaním. Ruce nejenže to daly, od druhého týdne ani nebolely. Byla to jedna z mých největších obav, že to nedají ruce, kterou bylo potřeba zpracovat. Možná by bylo zajímavé ukázat květnová čísla lékařům, co mi po nehodě v r. 2015 nabízeli invaliditu se slovy, že neudržím řídítka. :) Nohy jsem věděla, že to zvládnou. I když stav, kdy neslo spát na břiše, protože stehna dotýkající se postele bolely tak, že bych neusnula, jsem zažila poprvé! :D
– „Ty jsi magor, s tebou už na kolo nejedu, nejsem sebevrah. Tolik jsi nejezdila, ani když jsi jezdila.“ Reakce kamaráda, který mi od mých cyklistických začátků vždy pečlivě měřil a nastavoval posed na každém kole. Přivezla jsem si vždy i nové kolo ze Švýcarska, protože až když prošlo jeho rukama, byla jsem v klidu. :)
– Horká voda s citronem připravena kolegyňkou, která podle ranního počasí na svoji cestě do práce věděla, v jakém asi přijedu stavu a že to ocením. :)
– Čtvrteční výběrová káva s kolegou, který se v kávě vyzná. Pátky jsem věděla, že dám na vůli s vidinou víkendu. Čtvrtky byly nejtěžší. Kávu běžně nepiju. Díky tomu byl její efekt pro můj odpoledni výkon užitečný.
– Sparingpartner – taky se účastnící květnové výzvy, mě několikrát doprovodil při odpoledních prvních 30 km. Skvělá vzpruha hlavně psychická!
– Sdílení stavu od euforie po vyčerpání se sestrami, jejich psychická podpora.
– Makovec od kamarádky. Dala do něj všechno, co mám ráda, od jablek pres mrkev po pohankovou mouku, nebyl tam cukr, lepek ani vajíčko. Nevím, jak to udělala, ale bylo to taaak dobrý! :D Vůbec, mi v průběhu měsíce fakt chutnalo. :D
– Prožívala jsem celý projekt jen s pár lidmi a oni se mnou a to mi dělalo dobře.

Navenek to „prasklo“ až v závěru květnové výzvy, kdy se ukázalo, že jsem zvítězila v Plzni nejen v ženách, ale v celkovém pořadí. Celorepublikově se to podařilo v ženách (4. místo celkově).

Foto: archiv Kataríny Hranaiové

Co na závěr? Cíle splněny, resp. překonány, nezbývá než užít si oslavu a nějaké to ocenění s tím spojené. Cyklozájezd k Bodamskému jezeru vítám a kolo, pokud bude jako cena v Plzni, dostane sestra – to byla mimochodem jedna z mých silných motivací: Kroutila hlavou, proč to dělám a jestli to nepřeháním – těším se na její výraz, nemá tušení, že dostane kolo, které jsem vyjezdila pro ni.

Tak jo, román o dojmech z května je tak dlouhý, že ho po sobě ani nečtu a jen doufám, že je v něm vedle výkonu vidět i poselství, se kterým jsem ho psala. Když mi bylo na cestách ouvej, komunikovala jsem sama se sebou zcela novým způsobem a tak to taky mělo zcela nové účinky. Položila jsem si třeba otázku: „Co by teď udělala nejlepší cyklistka tohohle vesmíru?“ „Jak by teď přemýšlela?“ …a okamžitě jsem se začala na kole už celá zkroucená po x hodinách jízdy srovnávat. Cítila jsem, jak se mi rozšiřuje hrudník a líp dýchá. Uvědomila jsem si, jak točím nohama a srovnala techniku šlapání i kadenci. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale umožnily mi usedět a ujet třeba další hodinu navíc.

Takže to poselství by zjednodušeně znělo asi:
„Jestli chceš za sebou vidět lepší výsledek, zlepši na cestě k němu svůj vnitřní dialog.“

Krásné letní dny,

Katarína 

odpočívající po květnových:
3 517,2 ujetých km
144 hod 48 min strávených v sedle
29 720 nastoupaných metrů