Co si ženy přejí k MDŽ od svých měst? Karafiáty to nejsou…

Při příležitosti MDŽ jsme se podívali na zoubek otázce: Po čem ženy, pokud jde o pohyb ve městech, touží? Odpověď nabízí nejedna studie. Po bezpečnější cyklistické infrastruktuře.

V roce 2018 to vyplynulo například z výzkumu Anny Watt z University of Birmingham, který provedla v rámci své dizertační práce na 940 Britech a Britkách. I když bezpečnost byla důležitým faktorem pro cyklisty i cyklistky, ženy byly na kole – na rozdíl od mužů – ochotnější absolvovat klidně i delší trasu, pokud by pro ně byla bezpečnější. Tedy vedla mimo silnici, například parkem nebo chráněným cyklopruhem. Bez ohledu na to, za jak zkušené cyklistky se považovaly.

Cyklistický gender gap

Wattové studie ale samozřejmě není první, která dokazuje, že obavy žen o vlastní bezpečnost hrají první housle ve stále přetrvávajícím „gender gapu“ v cyklistice. Ten existuje ve městech po celém vyspělém světě, s čestnými výjimkami, i když například v USA vlastní 60 % všech kol ve věkové kategorii 17 – 28 let ženy. New York hlásí poměr cyklistek v městské dopravě 21 % a Londýn dokonce jen 5 %. Přitom před více než 100 lety se opět v Británii právě kolo stalo symbolem ženského hnutí a sufražetky na něm brázdily ulice s transparenty požadujícími volební právo. Kolo se stalo se symbolem ženské sebedůvěry a volnosti pohybu. Na kole navíc začaly ženy k všeobecnému pobouření jezdit v kalhotách. Ty jsou ostatně hned po bicyklu druhým symbolem ženské emancipace. Jenže pak přišlo století aut.

Zákazům i počasí navzdory

V mnoha zemích na světě zůstává ale ve století 21. jízda na kole čistě mužským privilegiem. Přitom jde často o státy, kde neexistuje veřejná doprava a kolo je tu „strojem na svobodu“, který poskytuje svému majiteli přístup ke vzdělání, zaměstnání i lékařské péči. Ženy od Ugandy až po Tádžikistán bojují stále o svobodu na dvou kolech. A když ženám Západu jízdu na kole nikdo nezakazuje, cyklistek najdete v ulicích zhruba třikrát méně než mužů. Brání jim v tom nejen stereotypy, které ženám stále vnucují představu, jak by taková ženskost měla vypadat, a rozhodně nezahrnují cyklistickou helmu či zmoklý účes. Ty, které jezdí, si často stěžují také na pokřikování či obtěžování (včetně sexuálního, které není výjimkou) – ať už od řidičů či ostatních cyklistů v provozu.  A to nejen v Praze, kde je poměr cyklistek vůči cyklistům cca 20 : 80 %. Jinak je tomu ale v Dánsku a Nizozemsku. Tady jezdí dokonce o 5 – 6 % více cyklistek než cyklistů. A to navzdory podnebí i počasí. Proč?

Bezpečnost a informace všem!

Protože k tomu mají podmínky aka bezpečnou cyklistickou infrastrukturu. Ale nejen to. Nizozemská vláda přišla v roce 1992 s politikou „udržitelné bezpečnosti“ v dopravní infrastruktuře. Ta je založena na pěti principech: funkcionality, homogenity, předvídatelnosti, shovívavosti, schopnosti vyhodnotit situaci a vycházela z premisy, že komunikace nejsou pro své uživatele bezpečné a je nutná systémová změna. Tu designovali s ohledem na člověka, kterého postavili do centra všeho, jeho fyzickou zranitelnost i schopnost dělat chyby a porušovat pravidla. Kromě infrastruktury je pro bezpečí nejen žen, ale i dětí a seniorů a ve finále všech v městské dopravě důležité také systematické vzdělávání všech účastníků provozu jakožto prevence dopravních nehod.

AutoMat systematicky a dlouhodobě pracuje na obojím. A přeje všem ženám, cyklistkám, běžkyním i chodkyním krásný svátek. Jako dárek pro vás chystáme medailonky ženských členek našeho týmu, který bojuje za lepší města pro všechny. Začínáme už příští týden.

Dlouhodobou a nezávislou práci AutoMatu můžete podpořit, když se stanete členkami či členy našeho Klubu přátel. Zjistěte víc.

Text: Natálie Veselá