Jiří Peňás: Imagine kolo ve městě

Dlouhá léta jsem byl cyklista. Nebo spíš jezdec na kole. Jezdil jsem na něm skoro každý den. Měl jsem ho řetězem připoutané ke kandelábru, takže jsem vyšel na ulici a skoro poslepu jsem ho odemkl, sedl na něj a dojel si, kam jsem potřeboval. Nejčastěji o pár ulic dál. Třeba do kina nebo na nákup: měl jsem vzadu koš, takže jsem si připadal jak mladá Francouzka, co jede z trhu.

Na kole jsem jezdil samozřejmě do redakce, což také nebylo daleko. Cestu jsem znal nazpaměť, ale ne že bych přitom zavíral oči. Znal jsem ale zkratky, věděl jsem, kdy můžu přidat, kdy jet krokem, kdy raději vjedu na chodník, který byl prázdný a široký, zatímco na silnici, po které jsem měl podle předpisu jet, švihala auta. Byla to nenáročná trasa, ale i ta měla svá úskalí.

Jinak to však bylo velmi příjemné: cestou jsem si vždy v hlavě sumíroval, co v redakci na schůzi řeknu. Nejlepší myšlenky mi vznikaly vždy, když jsem vjel na obrubník. Když jsem slezl z kola, většinou jsem je zapomněl.

Vždycky jsem tvrdil a říkal, že je velký rozdíl mezi cyklistikou, což je sportovní činnost, a jízdou na kole, což je způsob, jak se poměrně nenáročně dostat z jednoho místa na nedaleké místo druhé. Tento způsob používání kola je i v našich městech velmi dobře použitelný navzdory různým řečem a předsudkům. Civilizovaného uživatele kola poznáte podle toho, že je v civilu, šlape uvážlivě, dává pozor a na jeho kole nelze vyvinout žádnou zvláštní rychlost, o což se ani nesnaží. Takový jezdec je v naprosté většině ukázněný, nenáročný, ba zdvořilý element v jinak dosti neurvalém městském provozu.

Jako prostředek dopravy je kolo nástroj šetrný, vlídný a přátelský. Všude v civilizované Evropě k tomu už dávno došli a nikomu to nedělá problém. Na kole tam jezdí bez problémů levičáci i pravičáci, progresivisté i konzervativci, a nejvíc lidí normální a bezpartijní. Každý má pro to svůj praktický i ideový důvod. Já jako reakcionář třeba ten, že na kolo jen tak někoho nevezmete, jste na něm sám a s nikým se nemusíte bavit. Taky se mi líbilo, že to na pražské dlažbě mile kodrcá a chvílemi jsem měl pocit, že mi to na mém městském korábu (měl jsem amsterdamský nebo možná spíš berlínský model) docela sekne.

Jízda na kole ve městě je rozhodně možná, ba prospěšná: vyplatí se nakonec všem, i automobilistům, když už jsou nutní. S každým používaným kolem je ve městě volněji a příjemněji. Důležité samozřejmě je, aby se kola nemísila s auty a chodci, pohodlně se míjela a navzájem se všichni respektovali. Proč to v Praze nejde? Ale ono by to šlo. A úplně skvěle. Stačí si to, abych citoval jednoho idealistu, představit.

No, a jestli se ptáte, proč už na kole nejezdím, tak proto, že mi ho někdo ukradl. Ne najednou, ale postupně: nejdřív blatníky, pak sedlo, pak pedály, jednou řetěz. Vždy jsme chybějící díly doplnil, ale když mi jednoho dne zmizelo i přední kolo, rezignoval jsem. Koupil jsme si lítačku a začal jezdit tramvají. Není špatné, ale někdy se mi po té jízdě zasteskne. Po tom pocitu větru na tváři. Možná se k tomu vrátím. Musím ale vymyslet, kam to kolo schovám. To je ale jiný problém. Vždyť vám říkám, že hlavní věc je si to – představit.

Jiří Peňás

publicista, autor knih Výpravy pro starší a pokročilé a Výpravy pro blízké a vzdálenější

Titulní foto textu: Eugen Kukla