Veřejný prostor není nafukovací a nemusel by sloužit jen k parkování, říká ředitel Autonapůl

„Snažím se žít tak, abych nebyl na autě závislý a nerad bych hrál roli rodiče taxikáře,“ vysvětluje Michal Šimoník z první české carsharingové firmy Autonapůl. Ta funguje už téměř dvacet let a stále pracuje na zlepšování svých služeb. Když průměrné auto 95 % svého času nikam nejede, proč nevyužívat sdílené? Jak poznáte, že se vám vlastnictví auta nevyplatí a co je cenného na chození pěšky? Povídali jsme si o tom, ale i dalších věcech.

Co vás ve firmě přivedlo k tomu stát se partnery výzvy Do práce na kole?

Vzniklo to tak, že jeden z našich tehdejších kolegů, který nám pomáhal s rozjezdem naší služby v Praze, nás propojil s AutoMatem. My souzníme s tím, co AutoMat v rámci svých kampaní podporuje, byť to tak na první pohled nemusí vypadat. Naše motto je vytváření prostoru pro lidi právě tím, že sdílíme vozidla, aby těch aut ve veřejném prostoru nemuselo stát tolik.

A myšlenka založit první český carsharing se vzala kde?

Letos to bude už 19 let, kdy Autonapůl vzniklo jako malé občanské sdružení. V té době jsem u toho ještě nebyl já, primárně to rozhýbal pan Stanislav Kutáček, který je dodnes předsedou současné právní formy Autonapůl, tedy družstva. Nápad vznikl jako inspirace z jeho zahraniční cesty do Německa v rámci práce v Centru dopravního výzkumu, kde viděl, jak podobné projekty fungují. Zatímco tady u nás nikdo ani nevěděl, co to carsharing je. Prvním autem, které do projektu věnoval jeho kolega, byla stará jugoslávská Zastava. Tu používaly první rodiny, který byly členy projektu, jako první sdílené auto v Česku. Od té doby jsme už ušli dlouhou cestu.

Kam jste to od té doby dotáhli? Kde všude působíte a kolik lidí vaše služby využívá?

Počet uživatelů jsou v tuto chvíli nižší jednotky tisíc a ve flotile máme zhruba 80 sdílených aut. Letos v létě bychom jich měli mít až stovku. Fungujeme v devíti krajských městech po České republice a největší podíl vozů máme v Praze a v Brně.

Michal Šimoník (vlevo) s kolegy

A fungujete jako standardní firma, nebo tím, že jste družstvo, musí vaši zákazníci splňovat nějaké speciální podmínky?

Je to taková kombinace. Družstvo má dvacet členů, z toho zhruba deset je s námi už od počátku a část z nich jsou naši zaměstnanci. Ta druhá desítka jsou v podstatě investoři, kteří si v družstvu koupili nějaké malé podíly. Směrem k uživatelům je to ale tak, že se nestávají členy družstva, využívají naši službu stejně jako u jiných firem. Jen podepisují online rámcovou smlouvu, která je opravňuje Autonapůl využívat. Někdy může naše právní forma trochu matoucí, ale uživatelům nevznikají žádné zvláštní závazky ani žádné rozhodovací pravomoci. I když se samozřejmě snažíme zjišťovat, jaké jsou jejich potřeby a požadavky a přizpůsobovat se jim. Ať už jde například o typy aut nebo města, kde fungujeme.

Máte nějak vyčísleno, komu se vyplatí si auto nekupovat a raději využívat služby carsharingu?

Máme dvě základní kritéria. Tím prvním je, že nepotřebujete auto na každodenní dojíždění do práce nebo do školy. Což vlastně omezuje používání carsharingu na města, která nabízejí různé druhy dopravy, které lze kombinovat. Pokud to ale není vhodné, například když přepravujete něco velkého, jede vás hodně nebo míříte někam, kam nic nejezdí, pak využijete carsharing. Tím druhým, spíše ekonomickým kritériem je, že carsharing se vyplatí, pokud nenajezdíte autem více než 10 000 km ročně. A může být třeba řešením i když auto máte a potřebujete někdy druhé. V rodině nebo i ve firmě. To je poměrně častá situace. Loni představovaly pracovní cesty téměř třetinu z celkového počtu 1,3 milionu kilometrů, která naše auta najela.

V Autonapůl kombinují všechny možné způsoby dopravy

Vy v Autonapůl se výzvy Do práce na kole také účastníte?

Ano. A už dlouhé roky. Já jsem jezdil ještě v předchozí práci před více než deseti lety. Do našeho týmu se zapojují kolegové napříč republikou. Někdo chodí pěšky, někdo běhá, někdo jezdí na kole. Poslední roky se zapojujeme pravidelně. A samozřejmě se hecujeme, kdo bude mít největší pravidelnost nebo najezdí nejvíc kilometrů. Já jezdím nejčastěji na kole. Když jsem byl mladší, jezdil jsem celoročně, teď už mi kolena občas v zimě říkají, že se jim to úplně nelíbí. Takže od jara do podzimu jezdím na kole a v zimě chodím pěšky v kombinaci s veřejnou dopravou. Letos jsem chodil i v rámci Lednové výzvy a snažím se to držet i po ní.

Vaše motivace je primárně vaše zdraví, životní prostředí nebo něco ještě jiného?

Obojí dohromady. Já jsem jezdil na kole už do školy, protože mě to bavilo. Pak jsem si udělal řidičák a chvíli jsem jezdil autem, ale rychle mě to přešlo. Nejen, že je to drahé, ale také to vůbec nešetří čas. Pokud náhodou neskončíte v koloně, tak je ta cesta samotná možná kratší. Jenže pak hledáte místo na parkování a stejně pak musíte jít kus pěšky. Na kole se protáhnete a v MHD si zase můžete třeba číst nebo připravovat do práce. Čas strávený v autě se dá využít mnohem efektivněji. A pak je tu důvod celospolečenský. Auto je dobrý sluha, ale špatný pán. Veřejný prostor ve městech není nafukovací a namísto k parkování by se dal využít mnohem lépe. Auta 95 % svého času stojí, což mi vlastně přijde šílené a neefektivní. Nad naším dopravním chováním bychom měli přemýšlet. Díky výzvě se mi poslední roky také daří se vždycky před sezónou rozjezdit. Ze začátku je to v kopcovitém Brně vždycky těžké a postupně se to v průběhu sezóny zlepšuje.

Jak se za ty roky, co jezdíte na kole, vnímáte nějaký posun k lepšímu, pokud jde o infrastrukturu?

Jistá proměna vidět je, ale troufnu si říct, že je to pořád málo. A to jak ve srovnání s jinými městy v Česku, tak s městy na západě. Hodně se mi líbí západní přístup k podpoře udržitelné dopravy. V Dánsku a Holandsku bývají velké kampaně, lékaři vyčíslují pozitivní dopady aktivní dopravy na zdraví, ušetřené emise. I proto mi výzva Do práce na kole přijde důležitá. Odjakživa mi přijde šílené, že někdo přijede autem do fitka a tam hodinu mučí svoje tělo, aby zase autem odjel. A ještě za to platí peníze. Přitom by stačilo chodit. Je to jednoduché, přirozené a pohodlné. Pomůže vám to aktivně začít den. Já mám doma dvouapůlletou dceru a snažím se to sdílet i s ní. Jezdím s ní na kole, v MHD nebo ve vlaku se spolu díváme z okna a povídáme si. Možná to zní banálně, ale mně to přijde velmi cenné.