Jejich vzorce, podle kterých se pohybují po městě, jsou o dost komplikovanější než ty mužské. A muži, kteří častěji stojí u “plánovacího kormidla”, tuto perspektivu nemají a neznají. Ženy málokdy cestují pouze do a z práce. V celosvětovém měřítku vykonávají 75 % veškeré neplacené pečovatelské činnosti, a to se odráží i v jejich dopravním chování. Po městech uskutečňují delší cesty s několika různými zastávkami.
Důvody, které je k tomu vedou, není těžké odhadnout. Starost o domácnost (nákupy), péče o seniory a seniorky (doprovod k lékaři či vyzvedávání léků) a děti (doprovod do školy a na kroužky). To jsou všechno aktivity, které v „typické” evropské rodině obstarávají ženy. Často jsou přitom závislé na veřejné dopravě či chůzi a během jedné cesty vyřizují i vícero věcí. Z předloňské studie Centra dopravního výzkumu vyplynulo, že 64 % respondentek není spokojeno s možnostmi dopravit se tam, kam zrovna potřebují, chybějícími spoji v některé denní době, se špatnou dostupností zastávek a spojů, ani se stavem infrastruktury určené pro pěší. Ta zase často nemyslí na rodiče s kočárky či malými dětmi (ale ani na seniory a seniorky).
Krom toho, že je logistika ženských „pochůzek“ poměrně složitý manažerský výkon, mají ženy ve veřejném prostoru také výrazně větší obavy o svou bezpečnost než muži. Nepřidávají jim neosvětlené podchody, temné parky ani zanedbané temné kouty. Více než polovina žen v EU se podle průzkumů určitým místům ve svých městech vyhýbá, a to i za cenu toho, že si ve finále cestu o dost prodlouží. O tom, že nepřátelské prostředí přímo vybízí ke kriminálnímu jednání, hovoří už několik desetiletí již mnohokrát ověřená teorie rozbitých oken. Např. ve veřejné dopravě zažila dle výzkumu každá třetí česká žena sexuální obtěžování.
Ženy zároveň vnímají jako podstatnou problematiku udržitelné dopravy a přívětivého veřejného prostoru pro všechny. Jenže právě sektor dopravy a jejího plánování je tradičně dominantou mužů. To platí nejen u nás, ale po celém světě. Jenže v mnoha evropských i severoamerických městech se už naučili hlasy žen, dětí, lidí se sníženou schopností pohybu a orientace a seniorů a seniorek brát vážně. Genderové plánování dopravní obslužnosti a infrastruktury se stalo plnohodnotnou součástí plánování územního. Zatímco u nás ženský pohled na věc stále zkrátka chybí. Respektive, ženské hlasy nejsou slyšet.
Na to, jak takové plánování vypadá v praxi, se můžete zajet podívat např. do Vídně, Berlína nebo Barcelony. V centrech všech těchto metropolí už se veřejný prostor přestal plánovat primárně pro auta (ve Vídni také díky Evě Kail, v Barceloně Silvii Casorran Martos). Urbanistické kanceláře se (zčásti i díky tlaku aktivního obyvatelstva a s ohledem na neúnosné znečištění ovzduší automobilovou dopravou) zaměřily na to, jak být co nejpříjemnějším místem k životu pro všechny a obejít se přitom bez potřeby dopravovat se osobním autem. A světe div se, nakonec ze změn, kterými tato města prošla a procházejí, těží opravdu všichni.