Cyklojízdy v Praze slaví 21 let. Jak to všechno začalo?

Cyklojízdy byly v Praze ještě dřív, než vůbec vznikl spolek AutoMat. První se konala v dubnu 2001. Byl u toho také Daniel Mourek, dnes koordinátor mezinárodních mobilitních projektů Partnerství, o. p. s., a celoživotní cykloaktivista. Jak na „cyklojízdový pravěk”, který je nerozlučně spojený z tehdejším kulturním fenoménem tzv. Street Parties, vzpomíná? Jak se od té doby proměnily oslavy městské cyklistiky u nás?

Odkud se první Cyklojízda v metropoli vzala? Kde jste se inspirovali?

U první Cyklojízdy v Praze stála hrstka nadšenců a aktivistů kolem časopisu Carbusters (později přejmenovaných na World Carfree Network), kteří se na začátku milénia přestěhovali do Prahy z francouzského Lyonu. Většina inspirace pocházela tehdy vesměs z ciziny, především USA, Kanady a od sanfranciské „Kritické masy”. Ta se zase inspirovala v Číně v 70. letech, kdy se vlna cyklistů dala na světly neřízené křižovatce  do pohybu vždy, když cítila dostatečnou masu těl oproti automobilům. Cyklojízdy taky spontánně navázaly na aktivity spojené se Street Parties, které zažívaly v Praze vrchol právě na konci milenia. Účastnily se jich stovky lidí, mezi nimi i cyklistů.

Ty sám jsi měl se zahraničními cyklojízdami přímou zkušenost?

Já se účastnil během studií ve švýcarském Bernu v letech 1991-93 tzv. Velo Demo, které měly někdy daleko drsnější průběh než později pražské cyklojízdy, takže mi ta myšlenka byla blízká. No a protože jsme sdíleli jako Nadace Partnerství kancelář s týmem Carbusters ve starých Strašnicích, celkem logicky jsem se zapojil do příprav a realizace první Cyklojízdy.

Jak to bylo s názvem akce?

Kolem toho byly velké diskuse, někteří navrhovali Kritickou masu, jak to udělali v Polsku, jiní neutrální „Cyklojízdu”, v Maďarsku použili prostě Critical Mass.

Jak vypadaly přípravy na první cyklojízdy?

V té době byl dům bratří Velků ve Strašnicích azylem hned pro několik ekologických nevládek. První plakáty a transparenty na cyklojízdy se tak rodily ve vnitrobloku domu a v jeho chodbách, pořádaly se workshopy na malování na triček, dekoraci kol a vytváření sloganů – imaginaci se meze nekladly. Největším výdobytkem byl vlastnoručně postavený soundsystém na kole. Po spontánních jízdách se účastníci sešli na koncertě či na promítání filmů v místech jako Utopie, v klubu Bílá Vrána nebo Přítomnost. Nebo jen tak u ohně u Vltavy. Myšlenka cyklojízd se celkem lehce roznesla mezi málo početnou pražskou cyklokomunitu. Ze začátku se všichni prakticky znali, první jízdy se zúčastnilo na 20 cyklistů.

Projevovala se spolupráce s Carbusters i ve vizuálním stylu cyklojízd? Vydávali jste nějaké tiskoviny?

Objevily se dnes už legendární slogany „I vy máte nohy” či „Jezdím na mrkev”.  První společným výkřikem pražských cyklistů byl Manifest pražského cyklisty a sepsaná pravidla Cyklojízdy, přetrvávající až dodnes. Texty byly doplněny karikaturami slavného Andy Singera „CARtoons“ (jeho kniha byla publikována později i v češtině), naxeroxovány (dle pravidel xeroxkracie) a samovolně distribuovány po městě.

Co byla xeroxkracie?

Tu jsme se snažili uplatňovat v počátečním stadiu cyklojízd. Šlo o to, že si každý může vyrobit plakát pro Cyklojízdu a sám ji aktivně propagovat. Později se ale ukázalo, že tato např. v USA úspěšná taktika v ČR fungovat nebude. Od roku 2006 se proto uplatňoval model cyklojízd v Praze, kdy po celý rok probíhaly neorganizované či minimálně organizované jízdy, kdy si účastníci navrhují trasu a zakončení akce každý třetí čtvrtek v měsíci. Mj. i tady jsme zvolili menší změnu oproti klasickým Critical Mass, které se konají poslední pátek v měsíci s tím, že v pátek navečer je Praha už téměř liduprázdná především na jaře a v létě.

Jaký byl myšlenkový nebo politický kontext akce? Z čeho jste vycházeli?

Že město patří lidem, ne autům. Politicky jsem byli neutrální, snažili se vyjednávat s tehdejším primátorem Bémem i radním pro dopravu Bürgermeisterem, ale pro ně jsme evidentně v dobách pražského grunderského kapitalismu nebyli partnery…

Postupně začaly být cyklojízdy čím dál populárnější…

Vždy jsme se snažili propojit jízdu i s nějakým zajímavým prostorem, organizací či dalšími články sociálních hnutí. Jedna z jízd končila třeba v proslulém squatu u Medáků. Na Miladě se zase konala cyklodílna. To bylo na tom to nejzajímavější. Jízdy se částečně tematizovaly např. vánoční cyklojízda pro Ježíška, fašanková maškarní jízda nebo nahá jízda s pomalovanými těly. Jízdu jsme se snažili propojit třeba i technologicky přes rádio a účastníkům hráli Cyklosimfonietu. No a zimní cyklojízdy často končily u Bajkazylu v Cyklosauně, na což rád vzpomínám. Se všemi lidmi co byli u zrodu, byť už třeba nejsou v Praze, jsem pravidelně v kontaktu. Chybí mi ta komunita a pospolitost a že se byli lidé ochotni spojit reálně, ne virtuálně…

Samostatným tématem bylo navrhování tras…

Většinou jsme měli záchytný bod v cílovém místě a trasa se (na rozdíl od dneška s využitím moderních technologií) domlouvala přímo na místě, každý mohl přispět se svou zkušeností a znalostí Prahy z pohledu cyklisty.

Cyklosauna? Proč ne!

Kdy přišel první problém?

První dva roky fungovaly Cyklojízdy více méně autonomně, první konflikt s policií přišel na jaře 2003, kdy byl jeden z účastníků Cyklojízdy nucen zaplatit pokutu a policie se jej snažila odvézt na služebnu. Věc měla ale háček, že kolo do služebního vozu natlačit nešlo, a tak se jelo za policejním vozem v hroznu cyklistů. Po zaplacení blokové pokuty v řádu 200 Kč byl cyklista propuštěn a jízda pokračovala dále. Od té doby většinou cyklojízdu doprovázel policista na motorce. Na jedné z jízd jsme se snažili policistu zkřehlého z motorky pozvat k táboráku… K další menší konfrontaci došlo později při zimním pálení Morany u Vltavy s modelem auta, kvalifikované jako znečišťování vodního toku.

Absurdní scénka se cpaním kola do policejního vozu je zdokumentovaná i v celovečerním filmu auto*mat, který točil během 5 let Martin Mareček a který dal i jméno spolku AutoMat. V té době se začaly víc čeřit stojaté vody pražské cyklistiky a dopravy vůbec.

Po roce se z hnutí kolem cyklojízd vylouplo i jádro lidí a iniciativ se zájmem o problematiku (cyklo)dopravy a veřejného prostoru. Už v roce 2003 se tito lidé z Oživení, Dětí země, Carbusters, Nadace Partnerství a dalších rozhodli zorganizovat vlastní Den bez aut v samém centru Prahy na Václavském náměstí, jeho součástí byla i cyklojízda. Počet účastníků se začal pomalu šplhat k několika stovkám. Naším cílem v té době bylo “dokopat” město k podpisu Charty Evropského týdne bez aut a uspořádat nejen Den bez aut, ale i další dny na podporu cyklistiky, chůze a MHD.

Jak první nezávislý Den bez aut dopadl?

Vše už bylo monitorováno policií. Na konci akce byla přes magistrálu rozvinuta velká malba, kterou účastníci připravili během dne. Policejní reakce na sebe nenechala dlouho čekat a účastníci akce byli zatčeni (a posléze propuštěni).  Zpravodajský obrázek většinových médií z cyklojízd byl většinou negativní a začínal „cyklisté zablokovali silnice…” ale postupně se začal měnit na “Cyklisté zaplavili ulice…”.

U začátků Cyklojízd v Praze byl i Honza Bouchal aka Pup…

Honza se postavil do čela iniciativy, jež sdružovala jak aktivisty, tak umělce a další zainteresované, a která se zformovala do občanského sdružení Auto*Mat. Než přišla tragická nehoda, kdy byl Honza sražen protijedoucím autem při cestě z práce. To bylo v pátek večer 6. ledna 2006. Po 6 dnech nás Pup opustil, což byl šok pro nás všechny. Namístě tragédie, křižovatce na Nábřeží kapitána Jaroše, byl původně památník ve formě bílého kola (Ghost bike) s květinami. Následovala veřejná sbírka na pomník “Kolo do nebe” od Krištofa Kintery. Původně nejúspěšnější návrh vybraný porotou od Davida Černého ve formě zpomalovače dopravy s postavou sraženého cyklisty, který tehdy nejlépe vystihoval naše pocity a přispíval nejvíce ke zklidnění křižovatky, bohužel ani úředníci ani policie nebyli schopni strávit. Nedali s jeho realizací svolení s absurdním odůvodněním, že zpomalovač by ohrožoval řidiče… Pupova smrt nás všechny nezasáhla jen lidsky, ale profesně, protože s ním byla spojována celá úspěšná počáteční éra Auto*Matu a pražských cyklojízd. Každoročně v lednu pořádáme vzpomínkovou cyklojízdu.

V roce 2009 dokončil Martin Mareček dokument auto*mat…

Film je ojedinělým dokumentem mapujícím po dobu 5 let stejnojmennou iniciativu a později z. s. s cílem zlepšit podmínky pěších a cyklistů v Praze. Dnes má Auto*Mat z.s. tisíce příznivců nejen v Praze a navrhuje vlastní řešení dopravních problémů jako např. humanizace magistrály apod.

Zároveň je film tichým svědkem rozvoje hnutí kolem cyklojízd v Praze. Sám režisér byl aktérem cyklojízd, kdy natáčel se svým týmem scény naživo z vozíku taženého kolem. Záříjová cyklojízda roku 2011 přerostla v celodenní festival s názvem “Zažít město jinak”, kterého se zúčastnilo na různých místech 12 různých sociálních skupin v rámci celopražské oslavy Dne bez aut pod heslem: “Poznejte svého souseda”. Cyklojízda byla vyvrcholením pouličního festivalu a zúčastnilo se jí rekordních 10000 cyklistů. Kromě pravidelných cyklojízd, jež mají svůj pravidelný rytmus včetně vzpomínkové lednové Cyklojízdy na památku Pupa, se v Praze objevily odnože a různí lidé začali pořádat tematické cyklojízdy. Vydržel jen Vláďa Galas, který dělá své cyklojízdy pravidelně od roku 2009 pravidelně.

Pojedeš letošní Světovou cyklojízdu 5. června? V čem mají cyklojízdy pořád smysl?

Jasně už se těším, vloni se to podařilo spojit se zahraničím poprvé, letos snad bude ještě více účastníků!