Řidiči si neuvědomují, že cyklopruhy i cyklostezky jsou opatření pro ně, říká celoživotní jezdec v pražském provozu

Kdy jste začal jezdit na kole v provozu?

To měla osobní auta ještě stupátka zvenčí…(smích). Moje asi první jízda v provozu byla ze Strašnic do centra, obchodní dům Bílá Labuť byl tenkrát jediný v Praze. Bylo mi 11 let. Později jsem bydlel v Braníku a jezdil jsem například do školy do Dejvic na ČVUT. Dneska mapa ukazuje na kole 28 minut a MHD 39 minut. A to je MHD dneska o dost lepší. Tehdy tam autobus nejezdil, šel jsem deset minut k tramvaji a deset minut na ni čekal. Nebylo metro, takže mi celá cesta trvala skoro hodinu. Takže si vyberte, buď půl hodiny na kole, nebo hodinu MHD. Kolo jede od startu do cíle a hned.

A od té doby jezdíte na kole, kam se dá?

Já najezdím za rok na kole 3 až 8 tisíc kilometrů a autem tak 3 až 4 tisíce. Já jsem líný člověk a na kolo mě v podstatě dohnala lenost. I třeba dneska bych raději jel na kole, než čistil auto od ledu a sněhu. Na kole se rychle zahřeju. Můj teplotní rekord je minus 18 stupňů, když jsem jel ze Kbel na Jižní Město do práce. To je 15 kilometrů tou nejrychlejší cestou.

Moje první dálková cesta byla z Prahy do Bratislavy za bývalým spolužákem, bylo mi 20. Bylo to 400 km, ujel jsem to nonstop, za 24 hodin. Jel jsem po silnicích 1. třídy s auty, dálnice nebyla, ale nebyly ani kamiony.

Po letech jsem jel zase s kamarády z Prahy do Děčína, kde oni zůstali a já jel zase zpátky. Tak jsem si ten tachometr po té první stovce kilometrů radši vynuloval. Protože to by bylo děsný číslo…

Cykloinfrastruktura v Nice, expediční kolo Jana Fialy s plnou polní

Jak se za tu dobu, co jezdíte, posunul stav pražské infrastruktury?

Když jsem začínal, tak nebyla vůbec žádná, ale bylo méně aut a na kole se jezdilo normálně v provozu mezi auty. Nebyl to problém. Třeba vjet na chodník, to tenkrát neexistovalo. To začalo až s těmi messengery po revoluci. Později aut přibývalo, občas se objevila nějaká cyklostezka. Svou první cyklostezku v životě jsem viděl v roce 1989 ve Finsku a byl jsem nadšený. U nás si první pamatuju kolem roku 2000 v Lahovicích, přes most vedla oddělená cyklostezka.

Dnes je aut extrémně hodně a lidé se s nimi bojí. Já jsem si na to postupně zvykal, jako ta žába, kterou dáte do vody a postupně ji vaříte… Jezdil jsem i z Jižního Města po magistrále, když se ze Spořilova ještě smělo, dneska je to už vedené až na Pankrác jako silnice pro motorová vozidla.

Takže vy se prostě nebojíte?

Já si hlavně dávám pozor a vnímám provoz kolem sebe. Na kole mám už od pravěku zpětné zrcátko, bez něj bych si to ani neuměl představit. Minimálně dvakrát mi zachránilo život. Jednou se mě nějaký řidič snažil srazit v noci na Národní třídě a viděl jsem, že auto za mnou jede přímo na mě. Tak jsem prudce uhnul na chodník a on projel, otočil se a zkusil mě srazit ještě jednou z druhé strany. Člověk na kole musí dávat extrémní pozor na své okolí a počítat úplně se vším.

A ten druhý případ?

To se zrovna stavělo metro A  a kolem Karlova mostu jezdila nákladní auta s hlínou, co tam vykopali. Já jsem jel ze školy a skrz Karlovy lázně musíte na tramvajové koleje. Představte si, že lehce mží a celá ta silnice je pokrytá kluzkým blátem. Už když jsem mezi ty koleje najížděl, tak jsem cítil, jak to klouže. Za mnou jel právě náklaďák s hlínou. Jel jsem už docela rychle a když jsem přejížděl kolej zpátky, dostal jsem smyk. Předtím jsem se ale podíval do zrcátka a viděl jsem, že deset metrů za mnou je rozjetá TATRA. Kolo pode mnou podklouzlo a já jsem ho pustil a rychle jsem uskočil. Věděl jsem, že mám necelou vteřinu. Auto vjelo nad mé kolo a pak se mu teprve podařilo zastavit. Řidič vystoupil, vyndal kolo, podal mi ho a odjel. Já jsem pak dojel na další křižovatku k Národnímu divadlu, kde jsem se strašně rozklepal a půl hodiny jsem tam stál.

Historické centrum Krakova

Takže zrcátko doporučujete…

Určitě. Také je potřeba si uvědomit, že právě řidič náklaďáku nebo autobusu nevidí v těsné blízkosti kolem sebe skoro nic. Jednou jsme byli s kamarády někde v Itálii a kamion s dlouhým vlekem se chystal odbočovat doprava, takže si musel najet doleva, aby se vytočil a dvě holky na kolech ho začaly podjíždět. Křičel jsem na ně, ať stojí, protože by je jinak smetl. Lidé prostě nepředpokládají spoustu věcí.

Aňa, kvůli které vznikla Výzva Nula, také zemřela, protože ji řidič nejspíš vůbec neviděl…

Neviděl ji. Podobná tragédie se stala i v Chabrech, kdy doprava odbočující nákladní auto smetlo cyklistu v pravém pruhu. To jsou ty mrtvé úhly. S tím musí bohužel cyklista v provozu počítat. Já jezdím na kole i autem a na kole mám rozhodně lepší výhled a přehled o tom, co se kde děje. Vidím nad střechy aut. Další věc je, že když auto předjíždí cyklistu, často se vrací moc rychle zpátky a může ho srazit. To se mi stalo s autobusem. Předjížděl mě a když jsem byl u jeho prostředních dveří, tak se začal vracet. Prostě mě předjížděl, jako kdybych byl nehybný sloup. Takže je důležité nejet moc u kraje, aby byl prostor kam uhnout.

Francouzští řidiči zvládnou rozmanité účastníky silničního provozu

A co edukovat řidiče?

To je taky potřeba, lidé v autech se tu ve srovnání s cizinou chovají jako na kolbišti. U nás je jízda boj, v cizině je to spolupráce mezi řidiči. Ale o život jde tomu cyklistovi, tak by si na něj měl dávat pozor hlavně on. Vnímat provoz a být jeho součástí, předpokládat a reagovat.

Což z provozu vylučuje třeba děti…

To samozřejmě vylučuje. Provoz je pouze pro zkušené. Proto musí být ta infrastruktura duální. Nezkušení a děti do provozu ani do cyklopruhu nepatří. Podle toho musím plánovat i trasu. Když bylo dceři 10 let a jel jsem s ní přes celou Prahu, tak jsem to naplánoval tak, aby s tím provozem přišla co nejméně do styku. Ale musíte trochu vědět, kudy máte jet. Přes parky, vilové čtvrti, boční ulice, po cyklostezkách podél Vltavy. Což já po šedesáti letech na kole v Praze vím a rád se o své znalosti podělím. Trasa se dá najít skoro kamkoliv. I když pro méně zkušené bude často delší.

A ještě jednou Francie: stoupací cyklopruh v extravilánu, odpadková nádoba pro odhazování za jízdy

Dostat se ale třeba z Motola do Vršovic je bez provozu ale dost složité…

Ano. To je složité, ale dalo by se to vylepšit. Když budou mít cyklisté infrastrukturu, bude jich víc a ubyde aut, i pro řidiče to bude příjemnější. Třeba ve Francii si cyklopruhy na silnici vymohli sami řidiči aut, aby byli cyklisté odděleni. U nás je to úplně naopak a řidiči cyklopruhy rádi nemají, což nechápu. Cyklostezky i cyklopruhy jsou vlastně opatření pro větší komfort řidičů. Jako řidič auta mám raději cyklistu bokem v jeho pruhu než přímo před kapotou.

Kam byste mě poslal na cyklodovolenou?

U nás například cyklotrasa Bečva, ta vede většinou po cyklostezkách. Jinak asi do Itálie. Mám v Evropě projetou spoustu tras, Pyreneje, Alpy i Apeniny. Na výlet s rodinou a dětmi bych doporučil třeba cyklotrasu Alpe Adria, ze Salzburgu až k Jadranu. Až na pár míst je to velmi příjemné. Nebo z Brenneru k Lago di Garda, podél Adige.

Díky za rozhovor a přejeme ještě spoustu radostných kilometrů na kole. 

Foto: Archiv Jana Fialy

Mrkněte na cestovatelský blog pana Fialy, inspirujte se a klidně si u něj objednejte i přednášku. Jeho cyklistické know how se jen tak nevidí. 

Připojit svůj podpis k Výzvě Nula, za větší bezpečnost provozu můžete i vy. Nulová úmrtnost těch nejzranitelnějších v provozu není utopie, ale realita měst 21. století.