Květnová výzva je příležitost zažít své město z úplně jiné perspektivy, říká provozní ředitel kina Světozor

Pražské kino Světozor je součástí sítě tzv. Aerokin. Ta dlouhodobě podporují naši výzvu Do práce na kole jako mediální partner. Jeho zaměstnanci zároveň jako aktivní účastníci a účastnice Květnové výzvy dokazují, že ani samotné centrum města či pracoviště na kopci nemusí být pro cyklodopravu problém. Nejen o tom, co naopak problém je, a jak by se měl řešit, jsme si povídali s provozním ředitelem Světozoru Juliánem Naglmüllerem.

Aerokina jsou mediálním partnerem výzvy Do práce na kole už dlouhá léta. Proč je to pro vás důležité?

Myslím, že my všichni, co v Aerokinech pracujeme, máme blízko ke sportu a k cyklistice jako způsobu městské dopravy. A všem nám záleží na tom, jak vypadá životní prostředí, podmínky a sdílený prostor města, ve kterém se pohybujeme. Všichni vnímáme rozdíl mezi tím, jestli je tvořen magistrálou, nebo pěší zónou. Patříme spíš mezi lidi, kteří by rádi žili ve městě, jemuž nedominují jen auta. Květnová výzva je ale taky zábava a prostředek vzájemné motivace k tomu, naskočit na kolo a prostě to zkusit.

Vy jezdíte do práce na kole?

Přiznám se, že dřív jsem jezdil mnohem víc. Během střední a vysoké školy. Poslední roky jsem trochu zbrzdil a chodím spíš pěšky. Bydlím na Břevnově a do centra chodím krásnou trasou přes Petřín. Ale sem tam jedu i na kole.

A Květnové výzvy se účastníte? Vím, z dřívějška, že u vás každoročně vznikne několik týmů…

Zatím jsem se vždycky účastnil. Já se snažím cyklistice věnovat během sezóny jakožto rekreační aktivitě. Květnová výzva je pro mě týmová věc a jakýsi otvírák cyklistické sezóny. Do práce to mám cca 6 kilometrů, takže nejde o žádný velký výkon. Ale chápu, že jsou lidé, kteří v rámci špičkování se s kolegy lámou rekordy.

Klesá tedy vaše ochota jezdit po městě na kole kvůli stavu infrastruktury?

Ano i ne. Jsem přesvědčený, že pokud město vytváří vhodné podmínky pro dopravu na kole, tak to určitě pomáhá lidem přesedlat na udržitelnou dopravu. Pro mě osobně je největší překážkou asi počasí a podnebí. Když prší nebo je mokro a já jsem zrovna sundal blatníky, tak se mi na kolo prostě nechce. Trochu jsem zlenivěl a vyměkl (smích). Ale pohybovat se na kole v provozu pro mě zas až takový problém není, i když chápu, že pro spoustu lidí je otázka bezpečnosti zásadní.

Takže zrovna ve vašem případě je Květnová výzva skutečnou výzvou…

Určitě to má velký smysl. Každý rok v květnu potkávám lidí na kole v ulicích víc. A je to inspirující, když vidíte, že v tom nejste sám a spousty dalších lidí to má stejně jako vy. Nepřipadáte si, že do provozu nepatříte a cítíte se být jeho plnohodnotnou součástí. To je podle mě hrozně důležitý aspekt výzvy, že spousty lidí zažijí něco, co potom mohou opakovat i během dalších měsíců.

Vlevo Juliánův kolega Michal z kina Aero, vpravo kolega Petr ze Světozoru. Vyjížďka Praha – Ještěd – Praha. 215 km a skoro 2300 nastoupaných výškových metrů za jeden den.

Ten pocit nepatřičnosti v provozu pramení z čeho?

I když mám celkem štěstí a moje trasa z práce a do práce většinou zahrnuje nějakou cyklistickou infrastrukturu, jsou tam i úseky, kdy máte chuť volat na ostatní účastníky provozu: Haló, já jsem tady taky. Nemůžeš mě vytlačovat ze silnice, ani přehlížet.

Můžete tuhle situaci porovnat třeba s jinými městy než Prahou?

Já mám zkušenosti pouze jako návštěvník. Zažil jsem Paříž, Berlín, Kodaň, Frankfurt nebo třeba Bordeaux. Tam jsem cítil mnohem větší pohodu a uvolnění. V Praze jsou vztahy mezi jednotlivými účastníky dopravy dost napjaté, jako by šlo o úplně rozdílné světy, které si prostě nerozumějí. A to si myslím, že je důvod, proč tu vzniká „hostilní“ či nepřátelské prostředí. Což jsem na tzv. západě nikdy necítil. A to ani ve velmi hustém provozu.

Máte nějaké vysvětlení, proč tomu tak je?

Těch faktorů bude určitě víc. Možná to souvisí s tím, že spousta lidí vnímá Prahu jako pro cyklistiku krajně nevhodnou. Všude jsou kopce a kostky… Takže každý, kdo jede jejími ulicemi na kole, je vlastně trochu blázen nebo levicový extremista, který nenávidí auta. Často u řidičů narážím také na takové nastavení, že s dvoutunovým SUV si koupili i právo na exkluzivní využívání silnice. Kus svobody, který si vykoupili a chtějí si ho náležitě užít. Co je tu hrozně potřeba, je nějaká snaha hledat konsenzus.

Takže jde spíš o kulturní válku…

A těžko ji vyřeší její účastníci sami. Jsem přesvědčený, že řešení musí být systémové. Nemyslím si, že by si to sami lidé nějak masově uvědomili. Potřebujeme odvážné vedení, které nám ukáže cesty, že město nemusí patřit jen autům. A bude dělat rozhodnutí, která nemusí být úplně populární u všech, ale z dlouhodobého hlediska jsou o to důležitější. Dokud tuhle odvahu naši zastupitelé nenajdou, protože po ní vlastně není zas až taková poptávka, tak se nehneme.

Poslední vývzva DPNK (2024). Foto ilustrující Juliánův individuální pocit „inkluze“ v místech jako je Smetanovo nábřeží. Další komentář snad není potřeba. I am in it for the thrill.

Přijde vám to taky jako konflikt generací?

Je to možné, ale třeba tady u nás v našich kinech pracují lidé různých generací, takže to určitě není jen o tom, že mladší ročníky jsou zapálené do alternativních způsobů dopravy. Spíš je to otázka osobního nastavení a možná i jen shoda náhod. Těžko říct.

Jak byste mi „prodal“ Květnovou výzvu? Proč bych do toho měla jít?

Určitě bych vám řekl, že můžete objevit úplně novou perspektivu. I když si to teď neumíte třeba představit, může se vám stát, že pak uvidíte město a veřejný prostor úplně jinak. A zjistíte, že by to mohlo jít i jinak a udržitelněji. Kromě toho uděláte něco pro sebe, svou fyzickou i psychickou kondici. I pár minut šlapání na kole vás udělá šťastnější a zbaví stresu z celého dne a přijdete domů čistý jako květina (smích).

Vy máte v práci hodně stresu?

Tak zas tak strašné to není. My v kinech fungujeme hodně sezónně a na podzim a v zimě jedeme trochu na vyšší otáčky, což přináší i nějaký ten stres. Naopak na jaře a v létě si můžeme trochu oddechnout, olízat si rány a připravit se na další sezónu.

A co vás na vaší práci baví?

Dává mi velký smysl. A to je určitě obří plus, když děláte něco, co vám dává smysl, s lidmi, se kterými si rozumíte. Pak se vám všechny strasti, povinnosti a výzvy překonávají mnohem snáz. Když máte kolegy a kolegyně, o které se můžete opřít v různých situacích… I když je toho někdy hodně, tak mi pomáhá, když si uvědomím, že poskytuju lidem prostor k tomu, aby si odpočinuli, nebo se něco dozvěděli. Na dvě hodiny vypnuli a prožili si příběh, který se jim při troše štěstí otiskne do duše a o kterém pak budou vyprávět kamarádům. To je takové nepopsatelné kinařské vzrůšo.

Rok 2022, výšlap na Čertovu horu v Krkonoších

Jak se Aerokinům vlastně daří a co byste nám doporučil ke zhlédnutí?

Je to dobré. Lidé mají o filmy, které uvádíme, zájem a máme poměrně velkou základnu diváků, kteří jsou nám nakloněni. Což nám obrovsky pomáhá v tom, soustředit se na práci s úsilím, které vyžaduje. Náklonnost našich diváků je pro nás závazkem. Teď bych vás určitě pozval na přehlídku filmů, které jsou letos nominovány na Oscara. To je krásná možnost, jak dohnat ty nejvýraznější tituly uplynulého roku. Skvělý snímek je Brutalista, ten určitě stojí za to vidět v kině a doporučím i film Roberta Eggerse Nosferatu, což je skvělé zpracování známého příběhu o upírovi. Z festivalů určitě doporučím Jeden svět věnující se lidským právům a životnímu prostředí.

Poslední otázka: Co je na cyklistice nejlepší?

Pro mě to nejkrásnější nastává, když se vymotám z města a provozu a udělám si nějaký pěkný okruh v přírodě. Když jedu krásným nastíněným lesem, na silnici dopadají paprsky slunce, jsem tam úplně sám a najednou nevnímám nic jiného než ubíhající asfalt a hučící pláště. To jsou momenty, kvůli kterým jízdu na kole miluju. Kolo je podle mě určitě jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Mám rád jeho efektivitu i tu technickou stránku. Od řídítek, přes sedlo a každý šroubek, až k řetězu a plášťům.

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme.