Cyklistika vede ke šťastnějšímu životu, říká novinář po roce v Kodani

Novinář Jirka Pasz strávil v podstatě celý loňský rok v Kodani. A pochopitelně tam hodně jezdil na kole. Své zážitky (nejen) z cyklistické dopravy sdílel hojně na sociálních sítích a inspirován místními se nenechal zastavit ani počasím, ani ročním obdobím. Zkušenosti z pobytu v Dánsku později přetavil do audiodokumentárního seriálu Dánské štěstí, který vysílá stanice Český rozhlas Plus. Jak podle Jirkových zkušeností souvisí cykloinfrastruktura a štěstí? Tipněte si a pak čtěte dál náš rozhovor.

Do Dánska jsi odjížděl už asi s povědomím o tamní cyklokultuře. Překvapila tě něčím?

Já jsem studoval v Nizozemsku, a to je zkušenost, která mě dost ovlivnila. Hodně jsem jezdil na kole i v Kambodži a Vietnamu. Taky při studiích v Olomouci. Kodaň jsem vlastně dost srovnával s holandskou situací. Nejvíc mě překvapilo asi téměř nedostižné pohodlí kodaňského veřejného prostoru. Celá širší Kodaň má skvělou cykloinfrastrukturu, ale i kvalitní veřejný prostor, jehož je součástí. V Dánsku se klade velký důraz na to, aby lidé pobývali venku na čerstvém vzduchu a v příjemném prostředí. Taky mě překvapilo, kolik lidí v Dánsku jezdí obzvlášť o víkendech na závodních kolech. Pelotony lidí v dresech potkáváš opravdu hodně.

Myšlenka natočit pořad o štěstí vznikla taky v Kodani?

Úplně primárně ne. Štěstí je otázka, na kterou hledají odpověď lidé po celém světě. Při svých četných cestách jsem si ale všimnul, že třeba infrastruktura v asijských zemích je opravdu odstrašujícím příkladem, pokud jde o všeobecnou spokojenost. Myslím, že tudy bychom se opravdu vydávat neměli. Každá kultura, která si začne myslet, že auto má být primárním způsobem dopravy, se vydává na cestu do pekel. Dánsko vévodí spoustě žebříčků v oblasti rozvoje společnosti a já chtěl při svém pobytu zjistit, jestli Dánové skutečně přišli na to, jak na úrovni jednotlivce i společnosti žít šťastněji. Jestli jejich spokojenost může taky zajistit a garantovat stát.

Dánům v cyklistice nezabrání ani počasí

A?

Velkým překvapením pro mě bylo, že Dánové opravdu reflektují to, že jim cyklistika přináší štěstí. Nebo spíš spokojenost. To je, myslím, celkem významná zpráva pro všechny, kteří infrastrukturu vytváří a používají. Cyklistika vede ke štěstí. A potvrzují to i Češi, kteří tam žijí. I když třeba pro každou svou cestu kolo nevyužiješ, důležitá je ta možnost. Podle mě v Dánsku není skoro nikdo, kdo by zpochybňoval, že je důležité mít dobré vlakové a autobusové spojení, mít možnost vybrat si auto nebo dobrou cykloinfrastrukturu.

Předpokládám, že ty jsi jezdil na kole taky…

Skoro výhradně, v jakoukoliv roční dobu a v jakémkoliv počasí. I když vyjedeš z Kodaně a zmizí cyklostezky, pořád si připadáš na silnici bezpečně. Cyklista má přednost, řidiči se chovají mnohem méně agresivně a jsou ohleduplní. To je také součást dánské povahy. Řidiči nejsou tak vystresovaní a tolik nespěchají.

Vzájemná úcta mezi lidmi se zrcadlí i v dopravě?

Já často říkám, že štěstí je trochu jako virus, což je v dnešní době obzvlášť vidět. Když přijedeš z Dánska do Česka, stává se ti, že narážíš na hrubé a nepříjemné lidi. Když jdeš nakoupit, k lékaři nebo i na silnici. Dánové jsou na sebe mnohem vlídnější. Celá společnost je tak nastavená, a to nastavení je tak nějak nakažlivé. My jsme mnohem víc frustrovaní a nespokojení, a tak si předáváme tyhle emoce. Špatná nálada je jako nemoc.

Záchytné parkoviště pro kola

Jezdíš na kole i v Praze?

Z Vietnamu jsem si přivezl krásné kolo z bambusu, na kterém jsem jezdil roky v různých zemích. Zkoušel jsem to i v Praze, ale bohužel se tady bojím. Především kvůli chybějící infrastruktuře. Nejsem žádný odborník, ale myslím si, že když neoddělíš cyklisty od aut, tak je to problematické pro všechny. Cyklopruh na silnici mi prostě po pobytu v Kodani a Utrechtu přijde nebezpečný. Možná bych neměl tolik strach, kdybych věděl, že na mě budou brát ohledy řidiči. To tady právě necítím. Po Praze chodím hlavně pěšky a jezdím veřejnou dopravou.

A kolo ti nechybí?

Chybí, až bolestivě. V Kodani jsem díky cyklistice zase překonával hranice diskomfortu. Tam jezdí na kole v zimě i matky s malými dětmi. Tady jsou hrozní hrdinové dospělí chlapi, když si sednou do vyhřátého auta. Je to takový vikingský paradox.

Dá se s tím podle tebe něco dělat?

Praxe potvrzuje, že když dáš nějaké formě dopravy prostor, tak ji lidé začnou využívat. To je prostě fakt. V žádné z dnešních cyklovelmocí to nebylo samozřejmé. Myslím, že Česko má v oblasti cyklodopravy obrovský potenciál. Měli bychom hledat způsoby místo překážek. V Praze se často zmiňují kopce. To je jako kdyby si Švýcaři řekli, my tady máme kopce, tak nemůžeme mít železnici. Konec. Vybudování tratí ve Švýcarsku stálo spoustu úsilí a peněz, ale dnes tam mají nejlepší vlaky na světě. Češi umějí být kreativní i progresivní, ale připadá mi, že se neumíme shodnout na tom, že chceme být spokojenější a méně vystresovaní. Prostě šťastnější.

Přidejte se také k tisícům nadšenců po celé republice, kteří se po celý květen přepravují v rámci výzvy Do práce na kole aktivně a na vlastní pohon. Třeba uvidíte, tak jako většina z nich, že je to nejen zdravější, ale také rychlejší a příjemnější. Účastí ve výzvě, kterou už 12 let pořádá spolek AutoMat, zároveň pomůžete přitáhnout pozornost k problematice potřeby kvalitní infrastruktury pro chodce a cyklisty i ve vašem městě.