Výtvarnice Eliška Podzimková vzkazuje všem účastníkům výzvy: Jste frajeři!

Že si autorka designu letošního trička ráda hraje, vás asi nepřekvapí. Přála by si, aby její pes Jonáš uměl jezdit na kole a užíval si to stejně jako ona, když v New Yorku jezdila z práce přes Brooklyn Bridge. Výzvě Do práce na kole fandí i přes to, že snad každá evropská metropole je podle ní pro cyklistiku vhodnější než Praha. Ale i tak se to dá, dodává.

Proč jste se rozhodla pro spolupráci s výzvou Do práce na kole?

Protože se mi moc líbí vaše aktivity! Je jasné, že Praha není zrovna ideálním městem pro jízdu na kole, ale i tak se to dá! Já osobně nejvíce využívám sdílená kola, protože je pro mě pohodlné se následně o kolo nestarat a nestrachovat se, že mi ho někdo ukradne.

Jak váš návrh vznikal? Jak se do sedla vysokého kola dostal pes? Jak jste při vytváření uvažovala?

Hehe. No oni ty nápady častokrát moc vysvětlit nejdou. Nebo lépe řečeno já jsem ráda, když si divák vymýšlí svou vlastní verzi toho, co vidí. Každopádně to je takové moje přání. Když jezdím v létě na kole po Praze, tak svého psa Jonáše, který jinak chodí všude se mnou, musím nechat doma…Tak jen sním o tom, jaké by měl kolo, kdyby na něm uměl, a jak by si jízdu s vlajícíma ušima užíval.

Jak se vám jezdí v ČR? Máte nějakou pozitivní zkušenost třeba ze zahraničí?

Žádná velká cyklistika  nejsem. Snažím si k tomu opět najít cestu. Upřímně řečeno, v podstatě každá evropská metropole je pro kola lepší než Praha… Co si budem povídat, že… Ale i tak tu máme plno kol a lidí na nich.  Když jsem žila v  v New Yorku a jezdila  do práce na citybiku, tak jsem se naučila být na kole trochu drzá a nebát se zas tolik provozu. I když samozřejmě pořád s respektem! Jezdit domů přes Brooklyn Bridge byla paráda! U toho jen rukou odháníte turisty z trajektorie vaší cesty a když tam výjimečně  nikdo  nepřekáží, tak si užíváte skvělý výhled.

Máte na kontě několik významných zahraničních profesních úspěchů. Který je pro vás nejcennější, nebo třeba nejnečekanější?

Já to asi takto neberu. Každý projekt je úplně něco jiného a každý si užívám jinak. Momentálně ale budu nejradši, když se nám podaří dokončit projekt Plešouni – animovaný seriál pro onkologicky nemocné děti a dostat ho tam, kde je potřeba. A to nejen v Čechách!

Jak vlastně vznikl váš originální tvůrčí rukopis? Co vás inspirovalo?

To je vždycky asi trochu náhoda. Mě baví technologie a díky nim jsem objevila možnost kombinovat realitu ve fotce s fantazií v ilustraci. A stále se toho nemůžu nabažit. Těch možností je mnoho a zároveň si ráda  realitu dokresluji jen v hlavě. Jsem pořád tak trochu dítě. “Hraní si“ je pro mě jeden z nejdůležitějších faktorů v životě, který nehodlám ztratit jen kvůli tomu, že  vyrostu…

Ilustrovala jste legendárního Malého prince. Proč jste si vybrala zrovna tento titul? Je to vaše oblíbená knížka?

Já si ho vlastně vůbec nevybrala, na to úplně nemám, jak se říká, koule… Nakladatelství to tehdy tak cítilo a já jsem za to ráda. Nejsem a nikdy jsem nebyla fanatickou fanynkou Malého prince, ale ta knížka je geniální. Zároveň  se potkává s mým vnímáním světa, a tak to šlo samo. Byl to  – nebo vlastně ještě pořád je – krásný projekt, který mě dokopal k tomu, abych udělala výstavu podle svých představ. Tak aby se dítě, ale i dospělí vyblbli a odcházeli s rozzářenýma očima domů. To je ta nejkrásnější odměna.

Co byste vzkázala účastníkům výzvy Do práce na kole?

Všem, co jezdí do práce na kole, jste frajeři a frajerky! Nebojte se toho, ale buďte opatrní. Ráfkům, duším a zvonečkům zdar, hlavně na těch našich kočičích hlavách a třeba někdy čau v sedle!