Učitelka Bára: Ke každé škole by měla vést cyklostezka

Pražská základní škola Vela patří k těm, které své žactvo zapojují do naší Květnové výzvy. Spolu s nimi jezdí i Barbora Kverková, učitelka 1. stupně. Škola se snaží ke každému ze svých dětí přistupovat individuálně, udržitelné dojíždění vidí jako způsob, jak dětem dopřát dostatek pohybu. „Máme velkou výhodu, že k nám vedou cyklostezky z několika různých směrů,“ říká Bára.

Co vás vedlo k účasti v Květnové výzvě?

My se účastníme letos už po třetí a poprvé zapojujeme i děti. Předtím jsme s nimi hodně mluvili, nás učitelů jezdí docela dost. Děti byly dost nadšené, ale protože k nám dojíždějí z celé Prahy, u některých bylo v podstatě nereálné. Kvůli stavu pražské cykloinfrastruktury by to pro některé bylo i nebezpečné a rodiče je nechtějí pustit. Což úplně chápu.

Kolik dětí se vám nakonec přihlásilo?

Docela dost. Dnes, když jsem přišla do školy, byly cyklostojany úplně plné. A to jsme kvůli výzvě ještě jeden přidali. My jsme malá škola, chodí k nám 100 dětí. A do výzvy se jich přihlásilo asi dvacet, takže každý pátý napříč celou školou. Od prvňáků až po druhý stupeň.

Paní učitelka jede do školy

Máš už nějaké ohlasy na udržitelné cestování do školy?

Jeden chlapeček z mojí třídy mi to hned hlásil a ptal se, jestli jsem jela na kole taky. Ujistila jsem ho, že ano.

Jaké jsou hlavní důvody, proč jste se rozhodli, že zapojíte i děti?

Hlavním důvodem je to, že chceme, aby se více hýbaly. Je fajn, když ráno přijedou do školy už provětrané a probuzené. A ta akce je nám prostě sympatická. My nejsme nějak zaměřeni na environmentální výchovu, nicméně učíme děti, že je potřeba pečovat o své okolí a životní prostředí.

Funguje u vás Květnová výzva taky jako teambuilding?

Určitě. My jsme si dost blízcí i normálně, ale výzva je dalším tématem, které nás spojuje. Povídáme si sdílíme spolu tipy na to kudy jet. Určitě nás to stmeluje. Zapojujeme se už úplně automaticky. V pandemii jsme byli opravdu rádi, že se nemusíme mačkat v rouškách v MHD.

Ty jezdíš do práce na kole i mimo výzvu?

Zas tak moc ne. Díky Květnové výzvě se mi to daří pravidelně. Jinak bych se k tomu asi úplně nedonutila. Občas jedu třeba z práce na sdíleném kole, v květnu to dávám se vším všudy. Někteří kolegové ale jezdí na kole celý rok.

Jak to máš vůbec daleko?

Kolem dvanácti kilometrů, takže tak tři čtvrtě hodiny. Ale mám dobrou trasu, většinu cesty jedu po cyklostezkách a když už musím na silnici, tak s cyklopruhem. V tomhle mám fakt štěstí. Některé naše děti jsou i mimopražské a ty prostě nemají jinou možnost než jet s rodiči autem. My si ale v rámci ranních kruhů vyprávíme různé zážitky a ranní cestování do školy bude teď určitě velkým tématem. A věřím, že i inspirací.

Nikdo u vás neřešil třeba otázku bezpečnosti dětí jezdících do školy na kole?

Okolí naší školy je naštěstí pro jízdu na kole bezpečné, vedou k nám přímo cyklostezky z několika směrů. Kdyby to tak nebylo, tak si neumím moc představit, že bychom děti zapojovali. Ke všem školám by měly vést cyklostezky. Teď jsem během cestováním v rámci Květnové výzvy uvědomila, jak moc příjemná jsou ty předsazená místa pro cyklisty na semaforech, cykloobousměrky a cyklopřejezdy. Osobně mě mrzí, že té infrastruktury není víc, protože se mi často stává, že chci jet někam na kole, ale když se podívám na mapu, tak si to radši rozmyslím.