Stačí jít dětem příkladem, říká učitel, který jezdí s dětmi do školy na kole

Michal Šafránek studoval regionální rozvoj a sociální geografii na Přírodovědecké fakultě. Odstěhoval se z Prahy do regionu a nyní už čtvrtým rokem působí jako učitel na Základní škole Mraveniště v Markoušovicích u Trutnova. Její zaměstnanci, ale i žáci se pravidelně přidávají k výzvě Do práce na kole. Někteří z nich tak denně najezdí i třicet kilometrů. A pan učitel jim jde příkladem. Téma udržitelné dopravy ho provází totiž už dlouho.

Vaše škola Mraveniště není asi úplně běžná základka. Jak to v ní funguje?

Školu založil spolek rodičů, kteří hledali jiné možnosti vzdělávání pro své děti, než jim školy v okolí nabízely. V roce 2015 k nám nastupovali první prvňáčci a od té doby škola stále roste. Letos už jsou z nich šesťáci. Škola stojí na čtyřech základních pilířích: respekt, rodina, příroda a prožitek. Využíváme slovní hodnocení a sebehodnocení. Jsme škola akreditovaná MŠMT a platí se u nás drobné školné.

V čem je váš přístup k výuce odlišný od klasického?

My využíváme to, co nám pro danou oblast přijde z různých moderních pedagogických principů užitečné. Ať už je to princip Montessori, waldorfská pedagogika, Respektovat a být respektován nebo program Začít spolu. Snažíme se, abychom co nejvíce probírané látky prožili a byli venku. Každý týden máme jedno hlavní téma. Například když jsme se věnovali tématu Do školy na kole, tak jsme měli celodenní výjezd, kdy jsme si vyzkoušeli jízdu zručnosti mj. se slalomem, přejetím klády či hodem míčkem. Taky i to, jak se kolo opravuje, vyměnili jsme duši, brzdový špalíček atp. Projeli jsme i po silnici, zopakovali si potřebné dopravní předpisy a den jsme zakončili na místních lesních trailech. Na tento cykloden pak navazovala minikonference, pro kterou si školáci zpracovávali příspěvky na téma šetrné dopravy. V jejím rámci jsme využili i vaše videa o udržitelné dopravě. Když jsme měli týden mediálního vzdělávání, tak jsme byli v Hradci Králové v rozhlase, kde se seznámili s tím, co obnáší vysílání. A když jsme probírali výšková pásma, tak jsme si je ukazovali v krkonošské přírodě. V každém týdnu máme jeden venkovní den a vyjíždíme do terénu poznat to, co zrovna probíráme.

Do školy na kole podkrkonošskou přírodou

Do školy na kole jezdíte tedy týden v rámci tematických bloků?

Ne, ale v daném týdnu jsme se o téma kolo zajímali do hloubky a v různých předmětech. V zeměpise, angličtině i hudební a výtvarné výchově. A samozřejmě tělesné výchově. Do školy na kole ale jezdíme nejen celý měsíc květen, kdy trvá vaše výzva. Letos i v minulých letech. Během května máme i společné jízdy. Každý pátek dostávají školáci plán na další týden, kde mají napsáno, že například v pondělí se mohou připojit ke společné jízdě do školy z Trutnova, v úterý ze Rtyně v Podkrkonoší a ve středu z Úpice. Nazval bych to doprovázenou cestou do školy, která je dobrovolná. Někdy se připojili školáci dva, jindy třeba deset. Další jeli sami odjinud. Tohle je fajn možnost pro ty, které by rodiče třeba samotné nepustili. Ať už kvůli věku, nebo kvůli trase. Odpoledne to pak probíhalo podle domluvy.

V Mraveništi dokáží probírat „kolo“ napříč předměty

Jak zapojujete kolo do hudební výchovy?

My jsme to spojili i s angličtinou pomocí písniček, které se týkají kola. Každý den jsme začínali písní Bicycle Race od Queen, se kterou jsme pak pracovali i v hodině. A během školního dne zaznívala pak na různých místech školy. Hlavně refrén tedy. Školáci pak měli plán píseň s ukázkou, jak rychle smontovat kolo, využít i při zahradní slavnosti na konci školního roku.

Proč si myslíte, že je důležité, aby děti jezdily do školy na kole?

Je moc fajn, že mají pohyb, kterého teď měly nedostatek. U nás tedy ne, zapojila se většina našich školáků. Další věc je, že přemýšlejí o dopadu dopravy na životní prostředí. Co jim dá a vezme, když jedou autem, autobusem anebo na kole. U nás jezdili někteří s neskutečným odhodláním i ze vzdálenějších míst, někdy i 10 či 15 kilometrů a opravdu skoro každý den. Z cesty do školy se pak stane zážitek i důležitá zkušenost do života. Svoje nadšení pak přenášejí dál na své spolužáky, kamarády a sourozence. A až vyrostou, tak i na svoje děti.

Práce dětí z Mraveniště k výzvě Do práce na kole

Vy jezdíte do práce na kole celoročně?

Už několik let. Já jsem jezdil po městě už na základní škole v Praze. Teď v Podkrkonoší to mám do práce/školy asi 15 kilometrů. V květnu jsem jezdil denně a pak je to už proměnlivé podle počasí a potřeby. Moje dcera Marta tady chodí do Mravenčí školky, takže jezdíme na kole spolu. Marta jede buď v sedačce nebo na svém kole, které má pomocí follow me připojené k mému. Moje žena tu učí taky a jezdí na kole s menším synem. Do výzvy jsme se letos zapojili po šesté. A já jsem dlouho přemýšlel, jak zapojit ty naše děti. Před třemi lety jsem se domluvil s AutoMatem, že se mohou se souhlasem rodičů účastnit i přes věkové omezení. Letos jich bylo přibližně 15, tedy asi polovina školy, a dalších přibližně 10 školáků jezdilo jako neregistrovaní.

Michal Šafránek s rodinou

Učitelem jste chtěl být odjakživa?

Já jsem z učitelské rodiny a můj taťka skoro celý svůj život jezdí do práce na kole. Nejen proto, že učí na FTVS specializaci cyklistika. Měl jsem ale období, když jsem studoval gymnázium ve Francii, přemýšlel jsem i o něčem jiném, třeba o mezinárodních vztazích nebo diplomacii. Ale to bylo jen krátké. Když jsem se vrátil na vysokou školu do Prahy, tak jsem studoval nejdřív geografii-kartografii a pak sociální geografii a regionální rozvoj. K tomu i pedagogické minimum francouzštiny a zeměpisu, a to už jsem věděl, že půjdu moc rád učit. A jsem rád do dneška, protože environmentální vzdělávání mě zajímalo už před vysokou školou. Bakalářku jsem psal na téma volba dopravního prostředku v různých regionech a v diplomce jsem se soustředil na to, jak může volbu dopravního prostředku ovlivnit škola.

Co myslíte, že je největší překážkou toho, aby kolo jako dopravní prostředek používalo víc lidí?

Do nějaké míry určitě chybějící infrastruktura. Ale za mě je největší bariéra v myšlení. Když si řeknete, že to nejde, tak to prostě nepůjde, je potřeba začít, zkusit to a chvilku vydržet. Naše škola je dobrým příkladem toho, že to jde. I tady v kopcovitém terénu pod Krkonošemi. Jde o to změnit myšlení. U dětí se tahle změna iniciuje poměrně snadno a navíc, když jezdí jeden, tak chce jezdit i další. Stačí je k tomu směřovat a jít jim příkladem. Pak je tu ještě jeden problém spojený s dnešní dobou, že toho chceme stihnout hrozně moc. Což je někdy bariéra i pro mě, ale dá se s tím pracovat. Ze své osobní zkušenosti také vím, že je to o zvyku – navyknu si jezdit na kole a pak je pro mě naprosto přirozené využívat cyklodopravu třeba i denně.

Děti z Mraveniště jezdí do školy spolu

Co je na vaší práci nejlepší?

Ta zpětná vazba, kterou dostáváte od dětí. V té radosti, kterou z té práce mají, pokroky, které dělají. Dává mi smysl jít jim příkladem a učit se spolu s nimi. Propojovat jim svět kolem nás s tím, co a jak se děje, zprostředkovat jim to v hodinách. Dobrým učitelem můžete být jen když se celý život učíte taky. Také je krásný pocit, když člověk přijíždí do školy a kolem něj je 10 školáků na kole.

Jak jste se vlastně ocitl v Podkrkonoší? A jak se vám tam líbí?

Já mám velkou radost, že žiju tady a můžu být součástí komunity kolem naší školy. My jsme řešili s manželkou, jestli budeme žít v Praze, odkud pocházím, nebo tady, odkud pochází její rodina. A rozhodli jsme se, že chceme být někde víc v přírodě. A mě, protože jsem studoval regionální rozvoj, přišlo dobré odejít do regionu a pracovat tady. Tak místo na Pražský hrad koukám na Sněžku. Do Prahy ale samozřejmě jezdím rád a většinou vlakem.