Doufám, že lidí na kolech bude stále víc, přeje si koordinátorka projektu skolníprojekce.cz

„Na kole se cítím živá a šťastná,” říká Lada Žabenská, která má v pražských kinech Aero, Bio Oko a Světozor na starosti projekce pro školy. Pravidelně se účastní i výzev Do práce na kole a k městské cyklistice vede od nejútlejšího věku i svou dceru. Co vzkazuje lidem, kteří koketují s Květnovou výzvou a jaká opatření by Praha měla přijmout, aby se v ní lépe žilo všem? Přečtěte si náš rozhovor.

Ty jezdíš do práce na kole pravidelně? Kudy?

Jezdím do práce a předtím ještě do školky s mou tříletou dcerou. Jezdím tak tříkilometrové trasy mezi Žižkovem, centrem Prahy a Letnou.

A jak se ti po Praze jezdí?

Mám už svoje osvědčené trasy a po těch se mi jezdí relativně dobře. Když ale s téhle cyklistické rutiny vybočím a jedu někam jinam, je to horší. Když jedu sama, tak mi to tolik nevadí, ale s dcerou si nedovolím jet někam naslepo, trasu si vždycky nastuduju předem. Občas se uchýlíme i k tomu, že jedeme po širším chodníku, protože jinak to není bezpečné. Pokud chci jet na výlet, tak si najedu na cyklostezku, a není problém. Když chci ale třeba na lezeckou stěnu na Smíchově, tak už je to složitější.

Jezdit s malým dítětem po Praze na kole je vlastně docela odvaha. Tobě to tak nepřipadá?

Pocházím z podhůří Beskyd. Vyrůstala jsem v takové slepé ulici, kde se pořád pohybovala skupinka místních dětí. Byli jsme pořád venku a jezdili jsme vlastně na všem, co mělo kola. Moje máma tvrdí, že na šlapacím kole jezdím od dvou let. A od té doby jsem z něj nesesedla. Na základce to byly výlety do hor. V pubertě pak každodenní ježdění na 15 kilometrů vzdálený gympl ve Frýdlantě nad Ostravicí. Bavilo mě to a ušetřila jsem navíc peníze, které mi rodiče dávali na vlak. Na vysoké v Brně jsem prakticky nepoužívala tramvaj, moje kolo mě doprovázelo i v tomto městě. V Praze jsem začala jezdit na kole během pandemie, tak jako spousta jiných lidí. A když jsem později během epidemie byla těhotná, nechtělo se mi jezdit MHD. S dcerou jsem začala jezdit na skládačce, když jí byly zhruba 2 roky a já kvůli výhřezu plotýnky neušla delší trasy. Takže abych odpověděla na tvou otázku – bylo to pro mě přirozené rozhodnutí, ale určitě rizika spojená s jízdou na kole vnímám moc dobře a snažím se jim předcházet.

Lada v předsálí kina Světozor

Letos jsi se prý zúčastnila i Lednové výzvy Do práce na kole? Jaké to bylo?

Dobrý. V Praze je letos pro zimní ježdění na kole dobré počasí. Prostě se oblíknem a jedem. Jen když hodně prší, tak jedeme tramvají nebo jdeme pěšky.

Co tě vede k tomu si platit startovné, abys mohla jezdit na kole?

Záleží mi na tom, aby ve městě na kole jezdilo co nejvíc lidí. S každým cyklistou, kterého v pražské dopravě vidím, mi stoupá naděje, že to tady jednou bude normou. Když se bavím se svými kamarády, tak nejezdí hlavně proto, že mají strach. Já ho nemám, a tak jezdím a doufám, že třeba někoho inspiruji a že těch cyklistů a cyklistek bude víc a víc.

Registrace do Květnové výzvy Do práce na kole 

Proč?

Protože to množství aut, které dnes jezdí po Praze, je naprosto neudržitelné. Bydlím na rušné ulici, kde je obrovský provoz a každé ráno a večer zácpy. Večer zase v reflektorech rychle jedoucích aut vidím, jak se před nimi víří oblaka prachu. Vyrůstala jsem na vesnici na pomezí čisté přírody a industriálu, kde si mnozí sousedé nedělali starosti s tím, čím zrovna topí, a tam jsem si asi vypěstovala citlivost na čistotu ovzduší. Záleží mi na životním prostředí. Dalším aspektem je plynulost dopravy. To, že Městská část Praha 3 na Seifertově ulici zkušebně zruší 5 parkovacích míst, plynulosti tramvajové dopravy fakt nepomůže. Hned vedle je taky magistrála, po které ve špičce nemohou projet ani sanitky. A pak jde také o bezpečnost. Čáry vyznačující parkovací místa jsou na mnohých místech natažené až těsně vedle přechodů. Řidiči pak přes auta, která tam parkují, nemají nejmenší šanci vidět dospělého člověka, natož pak malé dítě. Menší množství aut na povrchu znamená větší komfort pro všechny. Kvůli tomu všemu se účastním vaší výzvy. Jde o jednu z mála iniciativ, kde můžu nechat slyšet svůj hlas. Přijde mi to důležité.

Jezdíš sama, nebo v rámci nějakého týmu?

Máme tým, který založila kolegyně Hedvika z Bia Oka. Soutěžíme mezi sebou v týmech jednotlivých Aerokin a distribuční společnosti Aerofilms. Většinou vytvoříme 4 týmy.

Na kole jezdí do školky i na výlety

Ty máš v kinech na starosti program pro školy. Jak to funguje?

Školy chodí do kina poměrně běžně. Ať už za zábavou, nebo za edukací. To není nic nového. Nově ale vznikla má pozice, na které se můžu věnovat výhradně programům pro školy a komunikaci s nimi. Věnuju tak větší péči výběru filmů a přípravě doprovodných programů. Ve své práci se snažím navázat na Lindu Arbanovou, která se v organizaci Aeroškola filmové výchově věnovala dlouhá léta.

Co jim tak zhruba nabízíte?

To je hodně různé. Naše nabídka je opravdu široká a potřeby a požadavky škol se dost liší. Snažím se každého učitele vždy vyslechnout a pomoct mu s výběrem filmu, který bude pro jeho žáky ideální. Promítáme blockbustery, nezávislé, animované, dokumentární filmy, divadelní záznamy, nebo klasiky světové a české kinematografie. Filmy žákům často slouží jako odrazový můstek pro další diskusi nad nějakým tématem. Proto pro ně pravidelně připravujeme i besedy s odborníky, nebo lektory Aeroškoly.

Já jsem vůbec nevěděla, že něco takového nabízíte…

Nejde o veřejný program. Jde o uzavřené dopolední projekce, takže tyhle informace k široké veřejnosti příliš neprosáknou. Nedávno jsme ale spustili nový web skolniprojekce.cz, kde se snažíme nabídku více komunikovat. Naštěstí o našich aktivitách vědí učitelé, a tak se nám daří dělat skvělé akce, třeba jako projekce filmu Dokonalé dny od Wima Wenderse, který se celý odehrává v Tokiu, a po které si studenti budou moci povídat s člověkem, který v Tokiu žil, a ochutnat japonské dobroty. Takový zeměpis trochu jinak…

Máš i nějaké cyklistické zkušenosti ze zahraničí? Nějaké srovnání podmínek?

Můžu srovnávat s Paříží, kde jsem žila několik měsíců a pravidelně se tam vracím. Poprvé jsem tam byla v roce 2011 a už tehdy tam fungovala sdílená kola za velmi přátelské peníze. Tak jsem si to vyzkoušela také. Přesto, že je tam provoz větší než v Praze, je tam jízda na kole poměrně bezpečná. Řidiči vás vnímají a respektují.

Vnímáš změnu, jakou od té doby Paříž prodělala?

Určitě! Z dvouproudých ulic se staly jednosměrky se širokým cyklopruhem a celé město je pro kola velmi dobře prostupné a začíná se v tomto ohledu podobat Kodani. Pařížská starostka dlouhodobě a systematicky prosazuje relaxační zóny, cyklistickou infrastrukturu a pěší zóny. Pařížané dnes jezdí na kole naprosto běžně. Na skládačkách i rodinných longtailech se dvěma dětmi.

Ladina malá dcera ještě v „předkolovém“ věku na Karlově mostě

Jak by sis přála, aby vypadala Praha třeba za pět let? Jaké konkrétní věci by se měly stát, aby se ti v Praze jezdilo lépe?

Nezbytné je zredukovat počet parkovacích míst v ulicích. Snížit rychlost po celém centru na 30 km v hodině, ať už s ohledem na bezpečnost, plynulost provozu, nebo šetrnost k životnímu prostředí. A na konec je třeba zajistit bezpečnou a na sebe navazující cyklistickou infrastrukturu včetně parkování pro kola. Tohle jsou tři základní věci, které by situaci velmi zlepšily.

Máš nějaký vzkaz pro lidi, kteří zvažují účast v Květnové výzvě, ale nejsou si jistí, jestli do toho jít?

Myslím si, že má smysl to minimálně zkusit. Trasu si třeba předem projít pěšky, naplánovat si ji na mapě a třeba se někoho zeptat, na co si dát pozor. Můžu potvrdit, že v květnu opravdu jezdí mnohem víc lidí na kole, takže rozhodně nebudou sami.

Co je na cestování po městě na kole nejlepší?

Rozhodně se u toho cítím víc živá, než když jedu tramvají. Je to skvělé nakopnutí dne. S dcerou při tom zažíváme takové spiklenectví – před každou jízdou a když dojedeme, si plácneme na to, že jsme dobře dojely. K mému překvapení už sama dává znamení, když odbočujeme, a rozeznává základní dopravní značky. Každá cesta na kole je zkrátka zážitek a já se tak cítím šťastná.

Přijměte Květnovou výzvu i vy. Přečtěte si víc a registrujte se.

K dalšímu čtení doporučujeme:

Do školy na kole, pěšky a bezpečně. Co si můžeme vzít ze školních ulic celého světa?

Společenský klub proti lycře: Chvála slowbikingu

Líbí se vám co v AutoMatu děláme a chcete podpořit rozvoj městské cyklistiky? Přidejte se k našim dárcům a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!